V Libyi dlouho vládnul tvrdou rukou Muammar Kaddáfí, jenž získal svou moc vojenským převratem. Z pohledu západního světa a OSN to byl tvrdý diktátor, který utlačoval Libyjský lid. V tom, že to byl diktátor, měly nepochybně pravdu, ovšem za jeho vlády Libye dosahovala i určitého pokroku. Ach ano, pravda ten pokrok neměl na svědomí Kaddáfí, ale z větší části zvyšující se ceny ropy. Ty přinášely značné sumy do Libyjské státní pokladny. Celkově se Kaddáfí ukázal, jako poměrně neschopný vládce. Hlavním úspěchem nebyly jeho schopnosti, ale způsob vládnutí, který udržel Libyi pohromadě i přes třenice mezi jednotlivými kmeny v zemi.

Země v zásadě se dělila na dvě části a to na západní, která podporovala Kaddáfího a východní, která byla proti. Samozřejmě tu byly ještě různé další skupiny a toto dělení je opravdu velice zjednodušené. Na vzdory této roztříštěnosti, byla Libye po dlouhá léta stabilní stát. To se však změnilo po nepokojích v sousedním Tunisku a Egyptě. Zcela logicky i v Libyii se začaly ventilovat konflikty, které byly celá desetiletí “neviditelné”, jelikož opozice spatřila šanci. Vypukly demonstrace po celé zemi. Již stárnoucí Kaddáfí vyslal armádu, jenž do lidí začala střílet, toto byl další z nešťastných kroků diktátora, který si neuvědomil, že armáda je složena z velké části z vojáků, kteří s režimem nesouhlasí nebo nemají žaludek na střílení do neozbrojených spoluobčanů. Vypuklo povstání na jehož stranu přešla řada vojáků Libyjské armády. Povstalci tak získaly zbraně i těžkou techniku. Do rukou jim padly také bojová letadla. Benghází a několik dalších měst obsadily povstalci. Jeviště pro občanskou válku bylo připraveno.

OSN a celý západní svět velice rychle na Kaddáfího režim uvalily sankce a zbrojní embargo. Morální podporu měly povstalci, i přesto že nikdo neměl tušení co jsou vůbec zač. Odsouzena je pouze vláda, i když situace není zcela jasná. Libyjská armáda, přes počáteční problémy a Kaddáfího chybu, kterou Kaddáfí povstalcům fakticky předal zbraně i část vojáků, se Libyjská armáda přeskupila a opět zorganizovala. Povstalci na všechny strany rozhlašovaly jak zahánějí vládní vojska a velice rychle získaly podporu západních medií, ale také státníků. Francouzský prezident podlehnul propagandistickým zprávám z Libye a uznal národní radu v Benghází za legitimní vládu Libye. Ovšem situace nebyla tak jednostranná. Libyjská armáda rychle přešla do protiútoku, za použití tanků a dělostřelectva udeřila na povstalce. Povstalci tak tvrdému tlaku nebyly schopni odolat a začaly zmateně ustupovat k Benghází. Ukázalo se že povstalci nejsou ani zdaleka tak silní jak tvrdily. Vládní vojska rozhodně postupovala k Benghází a hnaly před sebou povstalce. Francie rychle tlačila na přijetí rezoluce v OSN o bezletové zóně. Ta byla poměrně rychle přijata, tím dalo OSN posvěcení k intervenci proti vládním vojskům, pro povstalce to byla “záchrana v hodině dvanácté” jelikož se již bojovalo o Benghází. Jak se však ukázalo, pojem bezletová zóna si asi každý vykládá jinak, síly NATO v čele s Francií zahájily útoky na PVO a také na Libyjské kolony tanků u Benghází. Především útoky na pozemní jednotky se moc s pojmem bezletová zona neshodují. Vlastně tato rezoluce byla jen maskovaná blízká letecká podpora pro povstalce. To poměrně rozčarovalo Rusko, které rezoluci nevetovalo, jelikož očekávaly pouhé dodržování bezletové zony a ne blízkou podporu pro povstalce. Povstalci navíc začaly dostávat vydatnou podporu zbraní od různých zemí, OSN na toto zcela jednoznačné porušení zbrojního embarga nijak nereagovalo a bylo to tiše tolerováno.

Samozřejmě situace se rychle obrátila, povstalci začaly opět postupovat. Libyjská armáda přicházela o desítky tanků a především všude kde se zachytily a zastavily povstalce, přiletěla letadla a povstalcům cestu opět otevřela. Toto vedlo k úplnému rozkladu Kaddáfího vojsk, ty byly nakonec poraženy a diktátor zabit. Porazila je však především letecká intervence a zbrojní podpora povstalců. OSN tak pod rouškou “boje” za mír odstranilo diktátora a Libye se propadla do chaosu, jelikož OSN pomohla jen jiným diktátorům sice menším, ale zase jich je více. V zemi je nyní mnoho samostatných milic, které válčí mezi sebou, mnohá města si vládnou samy a ústřední vláda v Tripolisu nemá téměř žádnou moc, nemluvě o tom že se není schopna na ničem kloudném domluvit. Budoucí vývoj je stále nejistý zatím se nedá moc očekávat zklidnění situace, ale možná i rozštěpení Libye na dva státy díky soupeření Tripolisu a bývalého centra povstání Benghází. Ve většině země bude dál pokračovat vláda místních vůdců a milic. Zbraně ani více jak rok po svržení Kaddáfího neutichají a zákon by člověk v zemi hledal špatně. Je to ten mír o kterém sní OSN? Zatím spíše připomíná občanskou válku, která díky zásahu OSN bude trvat ještě mnoho dalších let.