Již od Března 2011 zuří konflikt v Sýrii. Západní media přinášejí, již více jak rok a půl, jasný obraz “zlého” diktátora a “hodných” povstalců, jež bojují za práva lidí v Sýrii. Jsou tu však také opačné názory, které vidí zase Asada jako bojovníka za západní hodnoty, proti Islámským teroristům, mnozí převážně komunisticky ladění, dokonce tvrdí že povstalci jsou “placení agenti západu” a Syrský lid jako jeden muž stojí za Asadem. No podle vývoje bojů v Sýrii je jasné, že ani jedna strana nemá pravdu a konflikt v Sýrii je poněkud složitější.

Vláda kolem Assada je vedena náboženskou odnoží islámu, jejíž přívržencům se říká alavité i samotný Asad je alavita. Tato část obyvatel byla mezi muslimy považována za kacíře a tvrdě pronásledována. Po osamostatnění Sýrie velká část příslušníků alavitů hledala kariéru v armádě. Postupně tak získali hlavní pozice ve vojenském vedení a následně i ve vládě. Alavité začali ve vedení prosazovat “sekularismu”, jelikož již nechtěly být dále utlačováni, tímto přístupem si získaly také příslušníky křesťanů a sekularisty ze všech ostatních skupin. Není tedy náhoda že povstalci v současném povstání se rekrutují výhradně ze sunnitských muslimů, tímto se však dostala válka rozměr náboženské války. Tyto konflikty již v minulosti vedly k povstáním.

Nyní do Sýrie dorazila vlna protestů z ostatních arabských zemí, jako následek takzvaného “arabského jara”. Lidé začaly v některých městech protestovat a požadovaly odstoupení Asada. Z počátku demonstrace byly potlačovány policisty a demonstranti zatýkáni, společně s těmito represemi přišel Asad s návrhem postupných politických reforem. Situace se ale postupně začala vymykat kontrole v některých městech. Vláda vyslala vojáky, kteří začaly nepokoje rozhánět i za použití zbraní. Tím začalo opravdové povstání. Centrem povstání bylo město Homs, město které již v minulosti bylo proslulé svou rebélií proti režimu. Povstalcům chyběly zbraně, povstalci mluvily o velkém množství vojáků, kteří se přidávají k povstání, ve skutečnosti ale armáda zůstala věrná režimu. Rada bezpečnosti OSN samozřejmě odsoudila vládní kroky a vyzvala k ukončení násilí. Mluvilo se o tom jak vládní síly “masakrují” civilní obyvatele, přitom ze Sýrie přicházely fotky na kterých byla v bojích zničená vládní obrněná vozidla což civilisté rozhodně nesvedou.

Ve městě Homs propukly regulérní boje. Město obklíčila armáda a postupně obsazovala, povstalci po relativně krátkém odporu začaly prohlašovat že jim dochází munice, situaci tak rychle ovládla armáda a město bylo obsazeno. Ovšem bojovalo se i jinde a odpůrci režimu prchaly do okolních zemí, především do Turecka a Libanonu, prchaly však také do Jordánska a Iráku. V Turecku se povstalcům dostalo velice vlídného přivítání, když Turci ihned začaly pomáhat organizovat a vyzbrojovat povstaleckou armádu, ta se také brzy vrátila z Turecka do Sýriie a propukly tak mnohem tvrdší boje, než ty co byly z počátku v Homsu. K podpoře povstalců se přihlásily mnohé Arabské země, dokonce k formujícím se povstaleckým skupinám zamířili dobrovolníci z Libye a dalších muslimských zemí. Tyto skupiny následně překračovaly hranice Sýrie a válka tak eskalovala. Už nikde nebyly slyšet stížnosti povstalců o nedostatku munice už si stěžovaly, jen na převahu těžké techniky ze strany armády.

Je tedy jasné, že hlavní hybnou silou povstalců je nyní zahraniční podpora, bez které by neměly zbraně, munici ale také i mnoho dobrovolníků. Ovšem zajímavější jsou ti, jenž tuto podporu poskytují. Hlavní oporu představuje Turecko, Saudská Arábie a Katar, zvláště v případě posledních dvou jmenovaných se nejedná o žádné demokratické země, těžko by tyto země podporovaly povstalce, kteří by toužily po demokracii. Do boje se vkládají také teroristické skupiny z Iráku ty však nemají, tak velkou finanční základnu, je ovšem pravdou že mají zase hodně zkušenosti s partyzánskou válkou. Nevojenskou podporu povstalci dostávají i od západních mocností jako Francie, Británie a USA. Republikánský kandidát USA na prezidenta Romney tvrdí, že pokud bude zvolen vyzbrojí demokratickou část povstalců. Ani vláda Sýrie není bez podpory, tu dostává od svého spojence Iránu, což je poměrně zajímavé. Irán země s teokratickou vládou podporuje relativně sekulární režim, nejspíše podle hesla “nepřítel mého nepřítele je můj přítel”. Irán určitě za svou podporu bude něco od Sýrie chtít.

V Sýrii tak proti sobě bojují sunnité, proti alavitům, křesťanům a části sekularistů z řad všech náboženských skupin, do toho tu je nezávislá část a to Kurdové, ti však jen chtějí lepší pozice proti Turkům a zatím bojují proti všem. Bohužel do tohoto konfliktu zasahují ostatní země a Sýrie se tak stala bojištěmě především muslimských mocností, kdy proti sobě stojí sunnité z Turecka, Saudské Arábe, Kataru a dalších sunnitských zemí a proti nim šíité z Iránu. Do toho Rusové nechtějí ztratit svou námořní základu v Sýrii a tak i z Ruska míří mírná podpora Syrskému režimu. Západní mocnosti zase mírně podporují povstalce, jelikož podlehly propagandě povstalců, která povstalce líčí jako osvoboditele a režim jako tyranský masakrující civilní obyvatele jen tak pro zábavu.

Konflikt v Sýrii, však již dávno přesáhl hranice Sýrie a rozhodně to není jen o hodných a zlých, jde o převahu v oblasti o kterou se přou významné muslimské země.