Dne 17. listopadu minulého roku si naše republika připomínala pád komunistického režimu. Tato vzpomínka byla u nás poznamenaná vypjatou kampaní proti premiérovi, proto také většina lidí tento svátek prostě ignorovala. Nicméně pro media to bylo velice silné téma a tak poněkud v pozadí zůstala událost tohoto dne ve Francii.

Právě 17. listopadu ve Francii započaly mohutné demonstrace takzvaných “žlutých vest”, proti zvýšení cen paliv. Toto zvyšování je způsobeno navýšením daně z pohonných hmot, cílem je zvýhodnit různé “alternativní” pohony vedle klasického benzínu a nafty. Toto opatření se stalo pomyslnou “poslední kapkou”, kdy mnoha lidem došla trpělivost. Do ulic tak tento den vyšly statisíce lidí po celé zemi a na mnoha místech se i střetly s policií. Demonstrace a blokády tak pokračují až do dnešních dnů.

Tato exploze nespokojenosti, však nepramení pouze z onoho připravovaného uvalení daní na paliva, ale je výsledkem dlouhodobého demokratického deficitu, jenž ve Francii postupně vznikal a vyvrcholil při volbách prezidenta a parlamentu v roce 2017. Do čela země se dostal Emanuel Macron, jenž však měl pouze malou podporu obyvatel a jeho politický program zcela minimální podporu. Zato ale podpora ze strany medií byla obrovská. Nicméně jeho zvolení je na samostatný rozbor.

Po volbách tak začal Macron naplňovat svůj program. Pustil se do rozsáhlých škrtů v sociální oblasti i důchodovém systému, společně s tím na mezinárodním poli vyhrožoval zemím V4 za jejich neochotu přijímat migranty, vyhrožoval Sýrii kvůli bojům s povstalci a zasazoval se o rozsáhlejší boj proti globálnímu oteplování. Takovéto kroky by si mohl dovolit prezident s velkou podporou obyvatel, tu však Macron postrádal. Neřešil tak vůbec že tyto kroky nejvíce zaplatí Francouzi ze střední a nižší vrstvy. Zcela bezohledně tak zvýšil daň z paliv, jenž dopadne právě pouze na chudší obyvatele, na ty co si nemohou dovolit drahé elektromobily či hybridy.

Ještě před zavedením této daně, nejspíše pro zvýšení příjmů z pokut, nechal snížit rychlost na silnicích na 80km/h, spolu s rozmístěním obrovského množství automatických radarů na měření rychlosti, což samozřejmě též postihlo především lidi dojíždějící pravidelně do práce a zvyklých na klasickou devadesátku. Ve světle všech těchto událostí, vlna nespokojenosti ve Francii je velice pochopitelná a v zásadě se dala očekávat. Krom mediálně známých demonstrací, odpověděli lidé i na ono snížení rychlosti, masovým ničením automatických radarů měřících rychlost.

Francouzský prezident na vlnu nespokojenosti, odpověděl místo dialogu prostou silou. Na demonstrující poslal policejní síly, ty již od začátku protestů zatkly přes 4500 lidí z nichž drtivou většinu vzali do vazby. Následně pak protestující vesměs odsuzoval za násilí při demonstracích a reaguje tak velice netaktně až hloupě, zvláště na prezidenta jehož podpora se pohybuje někde u 18% obyvatel, zatímco protestující podporuje kolem 70% obyvatel.

Těžko říci zda se podaří Macronovi zadusit nespokojené obyvatele a potvrdí tak totalitní povahu vlády ve Francii, či zda protestují nakonec dosáhnou nějakých významnějších změn. Možná se schyluje k další “francouzské revoluci”.