Je to již více jak měsíc co jsem psal o tom jak naše vláda, otálí s reakcí na vývoj světové epidemie nového koronaviru. Bohužel se obavy se naplnily a nemoc se šíří v zemích Evropské unie a též i v naší republice. Naše vláda z prvu reagovala pomalu, což umožnilo zavlečení nemoci do republiky.

Nekontrolovatelně se nemoc na Evropském kontinentě, začala šířit nakonec v Itálii, kde se již vládě nepodařilo jednotlivé nakažené lidi izolovat. Přes poměrně brzké zjištění, že v Itálii nemoc je zcela mimo kontrolu a rozdílné podmínky v Evropě oproti Číně vir nijak nebrzdí, tak státy EU nereagovaly téměř nijak, vrcholem bylo omezování letů do Itálie, což působí dost komicky, když díky volným hranicím mohl kdokoliv z Itálie přijet autem či vlakem bez jakékoliv kontroly. Takové chování je těžko pochopitelné a ukazuje na jednu stranu namyšlenost mnohých politiků, kteří věří že jejich země je už nějak z podstaty odolnější než jiné a jiní se zase obávají kritiky od ostatních členů EU v případě příliš tvrdých opatření. Naše vláda je ukázková druhá varianta chování, kdy premiér přicházel s co nejtvrdšími opatřeními, ale pouze v rámci toho co již někdo jiný v EU učinil. Tedy všechny opatření přicházely vždy asi tak s týdenním zpožděním, než kdy by byly nejefektivnější. Lety se rušily až v okamžiku kdy se stovky a tisíce lidí vracely z Itálie často pozemní cestou, kontroly na hranicích přišly až po několika dnech nekontrolovaného pohybu lidí z Itálie a především v době kdy je nemoc již rozšířena v dalších zemích a tedy opatření zavedené proti lidem z Itálie jsou již málo efektivní.

Nicméně po té co Rakousko vysloveně zakázalo vstup do země občanům Itálie, nastal u nás zlom. Takový zákaz popřel shengen a Andreji Babišovi to konečně “uvolnilo ruce”, kdy zavedl zákaz vstupu lidí z “rizikových oblastí” a celkově konečně poměrně tvrdé opatření proti šíření viru, včetně ještě donedávna nemyslitelného uzavření hranic se sousedními zeměmi. To zda budou tato opatření stačit ukáží až další týdny.

Na opačné straně je dnes Německo, které vsází na dobrovolnost a “zodpovědnost” obyvatel, to je právě příklad prvního zmíněného uvažování, kdy politici Německa jsou natolik namyšleni na svou, podle nich “morální převahu”, která sama o sobě má zastavit šíření nového koronaviru. Bohužel šíření nemoci v zemích EU tak výrazně napomohli, jelikož jejich občané či lidé pracující v Německu, vytvářejí další a další ohniska nemoci po celé Evropě.

Nová nemoc tak odhaluje slabost současné západní Evropy a její tragickou nepřipravenost na hrozby, které mohou přijít, je pak na místě otázka zda je vůbec rozumné být v takovémto úpadkovém spolku zemí, kdy hlavní věci jenž řeší šéfka evropské komise, není epidemie nového viru, ale to že si některé země dovolují uzavírat hranice či omezovat export nedostatkového zdravotnického materiálu.